Ocenění vlastního těla a nedokonalostí

Vím, že se často díváme na své tělo jako na seznam věcí, které je třeba opravit.
Ale co když bychom na něj zkusily nahlížet jinak – jako na spojence?

Ano, někomu se nelíbí mé ruce. Jsou vrásčité a často popraskané ekzémem.
Ale jsou moje. Dovolují mi každý den někoho pohladit, uvařit, tvořit.
A za to jim patří můj dík.

Můj obličej není dokonalý.
Kvůli alergiím nemohu nosit make-up. Mám akné jako reakci na potraviny.
Ale právě tenhle obličej se na mě dokáže usmát do zrcadla.
A za to mu patří dík.

Občas šilhám.
Jako dítě jsem šilhala hodně a trávila měsíce na očních léčebnách.
Mám citlivé oči, světloplachost mě někdy až bolí.
Ale právě tyto oči mi každý den dovolí vidět, jak rostou moje děti.
A za to jim patří dík.

Mám křivé zuby – a vím to.
Ale také vím, jak tvrdě jsem pracovala na tom, abych se zbavila strachu ze zubaře.
Dnes mám všechny své zuby a můžu se smát. A jíst.
A za to jim patří dík.

Nemám tělo jako modelka.
Nikdy mít nebudu vysekané břišáky.
Moje genetická výbava to prostě neumožňuje.
Ale moje tělo mě nese každý den – obejme mé děti, vydrží dlouhé dny, dovolí mi tvořit.
A za to mu patří dík.

Mám PTSD.
Dlouho jsem se za to trestala.
Ale kdybych si tím neprošla, nebyla bych dnes tady s vámi.
A za to mu patří dík.

Mohla bych pokračovat…
Každá část mého těla, každé mé omezení, mi zároveň něco dává.

👉 Zkuste se i vy podívat na jednu část svého těla, kterou nemáte ráda – a napište si, za co jí dnes můžete poděkovat. I kdyby jen za to, že je tu s vámi.